Navigace

Obsah

Tvrze a vesnice

Tvrziště Javor

javor_bTvrzí se obecně rozumí drobné opevněné feudální sídlo stavěné většinou ve vesnicích, protože život na tvrzi byl bezprostředně vázán na půdu, která k ní patřila a na poddané, kteří tuto půdu obdělávali. Od ostatních feudálních sídel jako jsou hrady, zámky nebo městské paláce, se tedy lišily převážně svou polohou a velikostí.

Vlastní sídlo tvrze představoval ve všech dobách obvykle jedno či vícepatrový objekt, stojící buď osaměle nebo při obvodu tvrziště. Obytné prostory byly nejčastěji v patrech, zatímco přízemí a sklepy se vyhrazovaly pro zásoby a hospodářská zařízení. Nezřídka se na tvrzi skladovala a chránila úroda, především obilí. Rodina feudála musela mít na tvrzi vedle obytných prostor i kuchyň, sloužící vlastně jako obývací světnice a místnost pro přijímání návštěv. Dále je tu třeba předpokládat místo pro uložení osobní zbroje a obranných prostředků, jimiž bylo možno v době nepokojů vyzbrojit menší posádku. Pokud to situace dovolovala, byly pro tvrze vyhledávány přirozeně chráněné polohy na ostrožnách, okrajích teras a plošin a při vodních tocích. Bezprostřední ochranu pak tvořily obvodové konstrukce budov a zděné či palisádové hradby. Přístupy do tvrzí vedly nejčastěji přes příkopy po mos

Majetkové rozdíly mezi vlastníky se neobrážely jenom ve velikosti tvrzí, ale také v použitém stavebním materiálu. Výsledky archeologických výzkumů dokazují, že se stavěli i tvrze celodřevěné. Tvrze si stavěli již od 13.století především příslušníci drobné šlechty, kteří se nazývali zemany, vladyky, rytíři či panoši. Vedle tvrzí drobných feudálů existovali i tvrze vyšší feudální vrstvy světské a církevní, ale také bohatých měšťanů. Teprve kolem poloviny 16.století pozbývají tvrze svého významu a bývají opouštěny. Záhy bývají přestavovány na sýpky nebo zcela zanikají a dnes je jejich existence připomínána jenom místem, na kterém tvrz stála a hlubokými příkopy s valy.

Ve známých historických pramenech se existence tvrze výrazněji neprojevila. Majitelé nedaleké vsi, vladykové z Javora, se vyskytují v listinách od roku 1373. Čáslav z Javora přitiskl dvakrát (1373,1377) pečeť svou k listinám archivu Plzeňského a držel ves Javor s poplužím ještě v roce 1379. V letech 1391-1393 připomíná se Drslav, roku 1403 Chval, otec Jaroslavův, roku 1405 Kunrát z Javora, snad královský man. Nástupce jeho Čejchan z Javora držel mimo Javor také nějakou část zboží Pokonického, pročež odpíral tomu, když bylo roku 1409 věno Ofčino na Pokonicích jako odúmrť provoláno a při svou roku 1410 vyhrál. Ještě roku 1415 svědčil při prodání platu na Nýřšťě a Bystřici. Jaroslav a Kunrat z Javora jsouce smýšlení katolického roku 1420 Pražanům opověděli válku. Jaroslav seděl potom (1427) v městečku Blovice, prodav, jak se zdá, zboží Javorské. To koupil Olfart z Javora, který k táborům stál roku 1427, o rok později byl hejtmanem na Vilštejně (Vlčtejn) a svědčil v mnoha dokumentech z té doby. Připomíná se naposled roku 1447, kdy se poprvé připomíná jeho syn Burjan z Javora, který se rovněž k rukojemstvím propůjčoval. Tento Burjan je také poslední známý držitel samostatného zboží Javorského. Později se stává Javor součástí poříčského panství. V roce 1601 bylo uváděno "tvrziště a ves v Javoře pustá". A v roce 1624 jen louky v Javoře Hořejším a Dolejším.

Tvrz Javor byla postavena na hraně terasy povýšené nad močálovité dno údolí protékané potůčkem. Středový pahorek tvrze, jehož temeno má průměr jenom kolem osmi metrů, obklopuje kruhový příkop a podkova valu. Val chybí na západní straně, kde opevnění zřejmě spoléhalo na ochranu, kterou poskytoval rybník a močál v údolí. Povrchové stavby na středovém pahorku se nedochovaly. Byla jí, soudě podle charakteru tvrziště, roubená věž. V roce 1888 prokopal tvrziště F.X.Franc. Ve svých zápisech, týkajících se uvedeného výzkumu, uvádí Franc pouze nález středověké keramiky. Negativní zásahy z doby Francova působení jsou na lokalitě patrné dodnes.

 

Tvrz Mydlná

kostelicekV široce rozevřeném horním konci údolí, kterým protéká jeden z přítoků Kornatického potoka, se na okraji terénního stupně mírně vyvýšeného nad rybníkem, zachovaly zbytky tvrze Mydlné.

Mydlná byla královským manstvím, tedy zboží s povinností vlastníka k vojenské službě panovníkovi. Neznáme odkdy ani jaké úkoly tito drobní šlechtici plnili. Jistě jsme v pokušení spojit zdejší many s blízkou Radyní. Problém je v tom, že podle archeologických dokladů jsou tvrze v okolí Kornatic starší někdy až o sto let. Převedení svobodného statku na manství by tedy bylo pociťováno jako těžká újma a nejeví se pravděpodobné, že by Karel IV k tomuto kroku přistoupil. Spíše se na základě některých pramenných indicií zdá, že jsme na stopě manské soustavě starší, ustavené ke hradu Plzni v době jeho přeměny v duchu nastupujících vrcholně feudálních vztahů.

Za její první známé majitele jsou považováni Bohuslav a Protiva z Mydlné, objevující se ve zprávách z let 1397,1405 a 1416. Sezema z Mydlné čte se od roku 1419, pak v jiném listě z roku 1429 a posléze v roce 1442. Jeho syn Jindřich měl nějaké spory s pánem Žerotínským. Oba tito páni z Mydlné již nebyli v plzeňském kraji usedlí, ale zdržovali se někde v okolí Slaného. Jejím držitelem za husitských válek byl Kuneš z Hlohova jinak z Lomce. Ten prodal před rokem 1437 dědictví to, totiž tvrz, dvůr poplužní a selské usedlosti, manželům Rackovi z Kvíčovic a Anně z Hlohova. Racek vlastnil rovněž část Šťáhlav, pročež se od roku 1439 Rackem ze Šťáhlav nazývá. Racek a Anna prodali roku 1442 tvrz s příslušenstvím Janovi z Rakové za 20 kop grošů, tedy polovinu ceny, kterou za ni sami zaplatili. Bývá z toho vyvozováno, že ves byla už tehdy pustá. Když zboží v roce 1474 Jan z Rakové prodával za 50 kop grošů, byla zaniklá patrně i tvrz, protože v záznamu prodeje je uveden jen "v Mydlné dvůr poplužní pustý a dvory kmetcí pusté s rolemi, lukami, lesy, potoky, rybníky,.." Získal je Boztěch ze Šťáhlav. Na žádost Mikoláše ze Šťáhlav v roce 1488 propustil král Vladislav z manství polovice dvoru pustého v Mydlné a polovice selských dvorů též pustých. Na zbývající část se nejspíš časem zapomnělo. Zánik tvrze lze velmi pravděpodobně spojovat s válkami Strakonické jednoty proti Jiřímu z Poděbrad. V 16.století se vyskytuje už jen pustá ves Mydlná jako součást okolních panství. Roku 1545 patřila ke zboží Hradišťskému. Jan Hradišťský z Hořovic prodal ke sklonku téhož století dvůr poplužní v Rakové, součásti vsi Mešna a ves pustou Mydlnou paní Marjáně ze Svárova, manželce Karla z Kokořova. Synové její připojili Mydlnou ke Šťáhlavskému panství kam připadly i Kornatice a další okolní vesnice.

Zbytky tvrze zůstaly zachovány ve velmi dobrém stavu, takřka tak, jak je zformovaly přirodní vlivy po požáru, který bezprostředně zánik sídla způsobil. Podílela se na tom nejspíš i lidová pověst, zaznamenaná ještě v 70. letech v Mešně (cca 2km), jež považovala pozůstatky paláce tvrze za trosky kostela. Kámen zde sedláky z okolí nebyl těžen zřejmě z obavy před spáchání svatokrádeže.
Částečně to potvrzuje i záznam ze zápisků kornatického občana pana Šmolíka z roku 1910. Praví že tento rok bylo velice deštivo a bylo třeba vozovou cestu kolem tvrze vedoucí upravit. Tu byl kámen sválený mino základy sebrám a na cestu vyvezen. Základní zdi při tom ale nebyly porušeny. Při pracích se našly 3 pískovcové tesané kvádry, které kdysi tvořily futro ke vchodu. Jeden z kamenů pochází z klenutí. Dle oblouku se předpokládá, že vchod byl prostý gotického stylu stejně jako klenutí starého mešenského kostela. Ve zřícenině našlo se mnoho cihel celých i rozbitých, množství kovaných hřebíků, střepy nádob hliněných i jakási nádobka. Při podlaze vesměs silná vrstva hlíny do červena vypálená. Praví se, že před více lety byly zachované cihly ze zříceniny vybrány a k opravám ve dvoře na Kamínkách upotřebeny. Nahodí se otázka, jak mohlo vzniknout jméno lesa Kostelíček. Je možno, že tak význačná osada, jakou Mydlná byla, měla svou kapli či kostelík, protože páni z Mydlné, ač byli v blízkosti Mešna, nikdy tam právo pareonátní nedrželi.

Areál tvrze tvoří zhruba lichoběžník, k jehož východním okraji se kratší stranou váže objekt obdélníkového půdorysu postavený z lomového kamene spojovaného hlínou. Jeho zdi, stojící dosud většinou do výše půldruhého metru, nesli pravděpodobně další podlaží lehčí konstrukce, v níž se patrně uplatnili i cihly, jejichž zbytky byly zjištěny v nejbližším okolí. Do stavení se vstupovalo z nádvoří z jižní strany pískovcovým portálem, jehož část byla opodál nalezena spolu s menšími zlomky dalších pískovcových ostění. Stavení sloužilo jako palác tvrze.

V severozápadním nároží tvrziště vysunutém proti přilehlé planině, které bylo z hlediska obrany nejexponovanějším, nalézáme mohutnou, v půdorysu přibližně čtvercovou kupu vypálené mazanice, která se místy tavila. Při obvodu jsou patrné zbytky kamenné podezdívky. Velký kus mazanice zachoval otisk trámu, z něhož lze určit průměr kulatiny přibližně na 30cm. Povaha trosek ukazuje na vícepodlažní dřevěnou stavbu, zřejmě věž. Z vnější hrany přikopu, mezi tuto stavbu a další objekt, který přiléhá ke zbytkům hrazení, vybíhá nájezd na most, po němž se do tvrze vstupovalo. Zbytky staveb se zachovaly i při okraji tvrziště nad rybníkem naproti vchodu do paláce. Nejvýraznější jsou zděné zbytky objektu v jihovýchodním nároží. Pokud lze soudit, byl celý areál obehnán zdí z kamene spojovaného hlínou.
Rybník obklopoval tvrz ze dvou stran a další rybník nad ní zadržoval vodu pro napouštění příkopu, uzavřeného k tomu učelu hrázkou s přepadem. V předpolí tvrze byly zjištěny stopy objektů poplužního dvora a v širokém okolí pozůstatky vsi.

 

Nestajov, tvrz a vesnice

kostelicekZaniklý sídelní celek se skládá ze dvou vsí - Horních a Dolních Neslív, tvrze v Dolních Neslívech, vodních děl a středověkých cest. Pojmenování vsí prošlo běhen času výraznou proměnnou. V době života osad jejich název značně kolísal: jsou doloženy tvary Nestev, Nestějov, Nestajov, Nestevec. Z tohoto důvodu se zde přidržujeme názvu Nestajov, neboť se užívá v dnešní literatuře nejčastěji.

Historické zmínky o Nestajovu se datují od roku 1361, kdy je uváděna ves a tvrz Nestev. V roce 1375 se jméno vsi objevuje v titulu Jiříka, svědka při prodeji poloviny lánu v nedalekém Kamýce. Část Hořejšího a Dolejšího Nestajova patřila podle údaje k roku 1379 k panství Heřmana z Litic, sídlícího na Lopatě, šest čtvrtí v Hořejším Nestajovu pak náleželo jistému Valterovi, jehož vztah k sídlu v Dolním Nestajovu je ovšem nejistý. Další zpráva pochází z roku 1392, kdy bylo provoláno s věnem zemřelé Běty, vdovy po Valterovi z Nezbavětic, i pět dvorů v Nestějově. Snad šlo o téhož Valtera jako v předchozím údaji. Později byly obě vsi připojeny k panství hradu Lopaty úplně. Stalo se tak asi již roku 1400, kdy ho král daroval Maršíkovi z Hrádku. Roku 1432, kdy byl hrad oblehnut a během čtyř měsíců dobyt husitskými posádkami západočeských měst v čele s Přibíkem z Klenové, předpokládáme násilný zánik vsí. V odůmrti po Habartu z Hrádku z roku 1457 je již zmiňován pustý hrad Lopata a dvě pusté vsi Nestevec menší a větší. Obě pusté vsi později trvale tvořily součást Šťáhlavského statku. Naposled jsou zmíněny roku 1623 v souvislosti s pobělohorskými konfiskacemi.

Název vsi se kromě toho od začátku XV.století mnohokrát objevuje v predikátu příslušníků rodů na Kutnohorsku, Mladoboleslavsku, Čáslavsku a jinde. V první polovině XV.století koupil Jan Chotuň Žehušice a založil rod Žehušických z Nestajova. Jeho bratr Zdeněk získal statek Chuchel na Čáslavsku a založil rod Chuchelských z Nestajova. August Sedláček předpokládá přestěhování rodu již před rokem 1390. Erbovním znamením obou rodů byl stříbrný korbel (část kola s loukotí) v červeném poli.

Stopy Dolního Nestajovajsou soustředěny především na západním svahu údolí Rakovského potoka. Na nízké terase nad nivou potoka se nachází kruhové tvrziště o průměru přibližně třicet dva metry, opevněné příkopem, se středovým pahorkem porušeným průzkumnou sondou F.X.France, který zde prováděl průzkum v roce 1880. Jednalo se nejspíš o první archeologický průzkum středověké vsi u nás. Při průzkumu nebyly nalezeny žádné stopy zděných konstrukcí. Zlomky keramiky datují život tvrze od 2.poloviny XIII.století do 1.poloviny XV.století.

K tvrzišti se na jihovýchodě váže rozměrná kupa, vysunutá do dna údolí, a na jihu a jihozápadě dvě skupiny pozůstatků středověkých objektů. Ke středověkému stavu náležejí vodní díla, která vzbuzují respekt svou mohutností: náhon a zejména rybniční hráz.