Průvodce okolím Kornatic
Období oblíbenosti Kornatic, ze tří stran sevřených lesy a kopci, se táhne již od třicátých let našeho století. Tehdy začaly vznikat chatové osady v dlouhém pásu kolem Kornatického potoka od Mešna až po jeho soutok s Úslavou. Mnohé městské rodiny také dojížděly na tzv. letní byt do rodin místních obyvatel. Dnes je v katastru Kornatic pouze 28 trvale obydlených domů, ale 21 rekreačních chalup či domů neobývaných a 65 chat. Ve skutečnosti je jich téměř dvojnásob, ale správní rozdělení je provedeno tak necitelně, že hranice okresu prochází přímo obcí a chatová osada "Baba", ležící v těsné blízkosti, již náleží do tři kilometry vzdáleného Milínova v okrese Plzeň-jih.
S rozvojem cyklistiky se počet návštěvníků opět zvýšil. Rozlehlý les na okolních návrších, vzniklý po třicetileté válce na místě zaniklých vsí, skrývá historii našeho chudého kraje. Její částečné poznání nabízí zejména naučná stezka, pojmenovaná podle F.X.France, který se nejvíce zasloužil o poznání nejstarší historie. Kromě ní prochází lesy i další "modrá" stezka ze Šťáhlavic do Mirošova, "žlutá" z Nezvěstic do Rakové a Rokycan na kterou u Neslívského rybníka navazuje "zelená", vedoucí na krásný zámek Kozel, "červená" ze Šťáhlav přes Kozel do Rokycan a další síť neznačených lesních cest pro cyklistiku i pěší turistiku. Náš kraj je obvykle chudý na sněhovou nadílku, ale pokud přijde, nic nebrání možnosti vychutnat klid tichých a zasněžených lesů na běžkách.
Kornatice samotné nenabízí žádné památné stavby kromě kapličky, jejíž stáří se dosud nepodařilo určit, avšak jednoznačně je to nejstarší stavba vesnice která je spolu s pomníkem padlých obyvatel v I.světové válce obklopena stoletými lipami. Za zmínku stojí zámek Kozel u Šťáhlavic (cca 6km )a zřícenina hradu Lopata, včetně historie jeho neolitického a eneolitického osídlení, ležící ve stejnojmenné přírodní rezervaci (cca 3km). K tomuto hradu jistý čas patřily i dnes zaniklé vesnice a tvrz Nestajov či Neslívy. Jako poslední pozůstatek další zaniklé tvrze Javor je pouze příkop v místě zvaném "Zámeček", poblíž rovněž zaniklé vsi Javor. Mnohem zachovalejší jsou zbytky tvrze Mydlná.
Za zmínku rovněž stojí architektonické řešení obce Lipnice, ležící asi tři kilometry jihovýchodním směrem. První písemné zmínky o ní pochází rovněž z první poloviny 14.století, tehdy pod jménem Nová ves patřící k panství poříčskému. Do dnešních dob zůstalo zachováno a chráněno jako památková rezervace její jedinečné uspořádání tzv. staročeské okrouhlice s centrálním rybníkem a soustřednými kruhy selských obydlí.
V blízkosti se nachází i přírodní památka Hádky , tzv. "Dubovka" s chráněnými druhy rostlin a keltskými mohylami a přírodní památka Zvoničkovna. I mimo ně však rostou nepříliš rozšířené druhy rostlin jako jaterníky, upolíny, ocůny, petrklíče či konvalinky. Toto bohatství kraje však bylo poškozeno různými nenechavci a v zájmu zachování alespoň jeho zbytku musí zůstat místo výskytu tajemstvím. Pokud na ně při svých toulkách narazíte, vychutnejte jejich krásu jako překvapení.
Některé z nezvykle vysokého počtu rybníků v okolí (s místními názvy Kábov, Oužlabák, Březničák, Neslívák, Pilařák, Veský a Mydná odvozené z historie, popisu či účelu ) nabízí možnost i letního osvěžení. Zejména největší Kornatický, neboli také Pilařák podle svého účelu nad bývalou vodní pilou, a nově upravený Veský rybník, přímo na okraji Kornatic.
začátek
Naučná stezka F.X.France
Cílem naučné stezky o délce cca 10km je seznámit návštěvníka s bohatým historickým vývojem někdejší kulturní
krajiny na dodnes patrných pozůstatcích stavebních děl, ať již pravěkého nebo středověkého
původu. Stezka seznamuje se třemi doklady pravěkého osídlení tohoto území, eneolitickým
sídlištěm na lopatské skále, mohylovými pohřebišti ze střední doby bronzové Hájek a Javor,
umožňuje poznat podobu někdejších středověkých vesnic Dolní Neslívy a Javor, doklady o
zajišťování bezpečnosti a obranyschopnosti zdejší středověké šlechty dokládají dvě středověká
tvrziště Kostelíček a Zámeček a zřícenina hradu Lopaty. Výrazně je zastoupena rozsáhlá síť
dochovaných středověkých vozových cest, jejíž jeden úsek je součástí trasy stezky. Časté a
v terénu výrazné jsou pozůstatky středověkých vodních děl. Vypuštěné rybníky, mohutné
hráze a zavodňovací strouhy v Dolních Neslívech a na Javoře. Při Kornatickém potoce se
dochovaly také pozůstatky po těžbě zlata v podobě rozsáhlých odvalů-sejpů. Dvě státní
přírodní rezervace Lopata a Javor a přírodní památka Hádky jsou ukázkou původní
dřevinné skladby někdejšího prostředí a vzácné chráněné květeny.
začátek
F.X.Franc
František Xaver Franc se narodil 3.12.1838 v Hostivici u Prahy. V pěti letech osiřel a
byl vychován u příbuzných. Do 12 let, kdy školní vzdělání dokončil, navštěvoval jen českou
vesnickou školu. Pak se učil zahradníkem. V roce 1856 byl pomocníkem v botanické zahradě
v Praze-Smíchově. Poté pracoval jako zahradník na několika zámcích v Čechách a ve Vídni.
V roce 1871 byl přijat hrabětem Arnoštem Karlem z Valdštejna, jako umělecký zahradník na
zámek Kozel. V této době vypracoval plány na přeměnu zahrady a zámeckého parku. Nechal
zde zasadit na 6000 stromů, vytvořil vodní kaskády a ve sklenících pěstoval cizokrajné
rostliny. Vedle toho se zabýval včelařstvím, působil jako hudebník (hrál na mnoho nástrojů).
Byl také zdatný kreslíř, řezbář, zeměměřič a fotograf.
Svou archeologickou činnost začal jako čtyřicetiletý v roce 1878 výzkumy mohylových pohřebišť v okolí zámecké obory na Hájku. Tyto výzkumy se uskutečnily z podnětu Arnošta Karla z Valdštejna, který měl zájem o historii, sbíral autografy, staré tisky a jiné archiválie. Tyto zájmy ho přivedly k archeologii a France pro ně získal. Franc, ačkoliv byl zpočátku naprosto bez zkušeností, si záhy vytvořil vlastní výzkumnou metodu a teorii zvládl studiem odborné literatury. Významné pro něj také byly studijní cesty do Vídně, Berlína, Basileje a jinam. Od svých archeologických počátků byl také v písemném i osobním styku s jinými českými i evropskými archeology. Archeologii věnoval Franc všechen svůj čas až do konce života. Nastihl se ani oženit. Nadále se věnoval i svému povolání zahradníka.
V letech 1878-1896 prozkoumal na 12 pohřebištích kolem 400 mohyl a tři sídliště. Franc všechny své výzkumy svědomitě dokumentoval. Výsledkem této práce, je 80 kresebných tabulí, které informují o podobě nálezů z výzkumů mohyl , plochých hrobů a sídlišť. U nalezených předmětů se zajímal jak o způsob výroby, tak o jejich funkce. To ho přivedlo k vlastnímu experimentování, které se jako samostatná vědecká metoda začalo uplatňovat v archeologické praxi až ve druhé třetině 20. století. Všechny nálezy zrestauroval a zkonzervoval. Zámek Kozel, kde bylo vytvořeno malé muzeum Francových nálezů se brzo stal středem pozornosti významných evropských archeologů. Všichni, kdo sbírky na Kozlu shlédli, byli ohromeni jejich rozsahem a uspořádáním. Arnošt Karel z Valdštejna tehdy přislíbil Francovi, že jeho kresby s popisným textem vydá na vlastní náklady jako výpravné album. Franc zdokumentoval všechny nálezy a dohotovil všechny kresebné tabule. Vydány však nebyly, protože hrabě o ně ztratil zájem. To bylo hlavním důvodem, proč Franc po třech letech nečinnosti, službu u Valdštejnů opustil.
V roce 1893 byl Franc jmenován tajemníkem Městského historického muzea v Plzni, kde působil jako správce historických sbírek, prakticky ve funkci ředitele. Tento rok pro France znamenal především pokračování v jeho dosavadní výzkumné činnosti. V letech 1893-1896 prozkoumal na pěti pohřebištích v oblast Klabavy a severního plzeňska 84 plochých a mohylových hrobů. Kromě toho pracoval na konzervaci a úpravách muzejních sbírek. Mimo sbírky archeologické spravoval dočasně i sbírky mineralogicky-diluviální, zpracoval a zkonzervoval sbírku zbraní z městské zbrojnice k níž vypracoval katalog. Roku 1904 odešel Franc, těžce nemocný, do výslužby. Začal zpracovávat své výzkumy z let 1893-1896, které opět doplnil 41 kresebnými tabulemi. K vydání díla ale opět nedošlo. Nemocný Franc umírá 20. ledna 1910.
Teprve v roce 1985 vyšly obě Francovy práce nazvané Šťahlauer ausgrabungen a Přehled nalezišť v oblasti Mže, Úhlavy, Radbuzy a Klabavy. Prvenství patří F.X.Francovi v tom, že rozeznal dvě vzájemně nesouvisející období mladší doby kamenné a odlišil tak kulturu eneolitickou od neolitické. Francovy výzkumy se také okrajově dotýkaly další, ve své době neuznávané kategorie, středověké archeologie. Částečným výzkumem zaniklých středověkých sídlištních komplexů na šťáhlavsku se stal také průkopníkem historické archeologie.
začátek
začátek
začátek
začátek
začátek
začátek
Svou archeologickou činnost začal jako čtyřicetiletý v roce 1878 výzkumy mohylových pohřebišť v okolí zámecké obory na Hájku. Tyto výzkumy se uskutečnily z podnětu Arnošta Karla z Valdštejna, který měl zájem o historii, sbíral autografy, staré tisky a jiné archiválie. Tyto zájmy ho přivedly k archeologii a France pro ně získal. Franc, ačkoliv byl zpočátku naprosto bez zkušeností, si záhy vytvořil vlastní výzkumnou metodu a teorii zvládl studiem odborné literatury. Významné pro něj také byly studijní cesty do Vídně, Berlína, Basileje a jinam. Od svých archeologických počátků byl také v písemném i osobním styku s jinými českými i evropskými archeology. Archeologii věnoval Franc všechen svůj čas až do konce života. Nastihl se ani oženit. Nadále se věnoval i svému povolání zahradníka.
V letech 1878-1896 prozkoumal na 12 pohřebištích kolem 400 mohyl a tři sídliště. Franc všechny své výzkumy svědomitě dokumentoval. Výsledkem této práce, je 80 kresebných tabulí, které informují o podobě nálezů z výzkumů mohyl , plochých hrobů a sídlišť. U nalezených předmětů se zajímal jak o způsob výroby, tak o jejich funkce. To ho přivedlo k vlastnímu experimentování, které se jako samostatná vědecká metoda začalo uplatňovat v archeologické praxi až ve druhé třetině 20. století. Všechny nálezy zrestauroval a zkonzervoval. Zámek Kozel, kde bylo vytvořeno malé muzeum Francových nálezů se brzo stal středem pozornosti významných evropských archeologů. Všichni, kdo sbírky na Kozlu shlédli, byli ohromeni jejich rozsahem a uspořádáním. Arnošt Karel z Valdštejna tehdy přislíbil Francovi, že jeho kresby s popisným textem vydá na vlastní náklady jako výpravné album. Franc zdokumentoval všechny nálezy a dohotovil všechny kresebné tabule. Vydány však nebyly, protože hrabě o ně ztratil zájem. To bylo hlavním důvodem, proč Franc po třech letech nečinnosti, službu u Valdštejnů opustil.
V roce 1893 byl Franc jmenován tajemníkem Městského historického muzea v Plzni, kde působil jako správce historických sbírek, prakticky ve funkci ředitele. Tento rok pro France znamenal především pokračování v jeho dosavadní výzkumné činnosti. V letech 1893-1896 prozkoumal na pěti pohřebištích v oblast Klabavy a severního plzeňska 84 plochých a mohylových hrobů. Kromě toho pracoval na konzervaci a úpravách muzejních sbírek. Mimo sbírky archeologické spravoval dočasně i sbírky mineralogicky-diluviální, zpracoval a zkonzervoval sbírku zbraní z městské zbrojnice k níž vypracoval katalog. Roku 1904 odešel Franc, těžce nemocný, do výslužby. Začal zpracovávat své výzkumy z let 1893-1896, které opět doplnil 41 kresebnými tabulemi. K vydání díla ale opět nedošlo. Nemocný Franc umírá 20. ledna 1910.
Teprve v roce 1985 vyšly obě Francovy práce nazvané Šťahlauer ausgrabungen a Přehled nalezišť v oblasti Mže, Úhlavy, Radbuzy a Klabavy. Prvenství patří F.X.Francovi v tom, že rozeznal dvě vzájemně nesouvisející období mladší doby kamenné a odlišil tak kulturu eneolitickou od neolitické. Francovy výzkumy se také okrajově dotýkaly další, ve své době neuznávané kategorie, středověké archeologie. Částečným výzkumem zaniklých středověkých sídlištních komplexů na šťáhlavsku se stal také průkopníkem historické archeologie.
začátek
Přírodní památka Hádky
Rozkládá se jižně od mohylového pohřebiště, v jeho těsné blízkosti.
Byla zřízena výnosem ministerstva kultury a školství v roce 1956.
Rozloha je 5,04 ha.
Území přírodní památky budují horniny spilitového komplexu středočeského algonkia, které jsou zcela zakryty zvětralinovým pláštěm. Geomorfologicky je tvořeno mírně ukloněnými denudačními svahy, které v jižní část lemují mokřadní prameniště. K antropogenním tvarům patří především mohyly roztroušené v severní části.
Jádrem přírodní památky jsou staré dubové porosty obklopené kulturními smrčinami. Stromové patro je tvořeno především dubem letním i zimním. V bylinném patru převládá třtina rákosovitá. Z chráněných druhů zde rostou například ohrožené lilie zlatohlávek, okrotice dlouholistá, medovník velkokvětý, oměj vlčí vemenník dvoulistý, dále například lýkovec jedovatý či orlíček.
Území přírodní památky budují horniny spilitového komplexu středočeského algonkia, které jsou zcela zakryty zvětralinovým pláštěm. Geomorfologicky je tvořeno mírně ukloněnými denudačními svahy, které v jižní část lemují mokřadní prameniště. K antropogenním tvarům patří především mohyly roztroušené v severní části.
Jádrem přírodní památky jsou staré dubové porosty obklopené kulturními smrčinami. Stromové patro je tvořeno především dubem letním i zimním. V bylinném patru převládá třtina rákosovitá. Z chráněných druhů zde rostou například ohrožené lilie zlatohlávek, okrotice dlouholistá, medovník velkokvětý, oměj vlčí vemenník dvoulistý, dále například lýkovec jedovatý či orlíček.
začátek
Mohylové pohřebiště Hádky
Mohylové pohřebiště na Javoře se rozkládá na bývalých středověkých polích u hájovny Hádek.
V letech 1878 až 1883 prokopal F.X.Franc všech 42 zachovaných mohyl, které nebyly poničeny
orbou. Obsah mohyl spadá převážně do kulturního období střední doby bronzové.
Velmi častou výbavou těchto hrobů jsou bronzové sekery s nepříliš rozšířeným břitem, které se nasazovaly na dřevěnou, na konci zahnutou násadu a byly k ní připevněny koženým řemínkem. Běžnou výbavou hroby byli doplňky oděvu a bronzové ozdoby. Nalezené jehlice ke spínání šatů jsou až 50 cm dlouhé, zakončené malou hlavou a mají podélnou žebrovou výzdobu. Nalezené prsteny byly vyrobeny z bronzových pásků, jejichž konce jsou zavinuty do plošných spirál. V jedné mohyle nalezl Franc patrně kostrový pohřeb, kosterní pozůstatky z té doby se většinou nedochovaly, společensky výše postavené ženy v jejíž posmrtné výbavě se nacházel bronzový náhrdelník sestavený z bronzových terčíků a spirálně stočených trubiček z bronzového drátu. K milodarům byly přiloženy i zlaté svitky. Výbavu doplňovala keramika. Velké misky, různé nádoby a džbánek.
Hroby mužských příslušníků rodu obsahovaly zejména zbraně, jakými jsou bronzové lukostřelecké šipky se zpětnými křidélky či velké hroty kopí s listovitou čepelí opatřenou dutou tulejí pro nasazení na ratiště. Běžně se vyskytují dýky kosodélného průřezu s ostřím oble se zužujícím ke špici, které se nýtovaly k rukojeti.
Samozřejmostí každé výbavy hrobu byla keramika. Nádoby mají většinou vydutou dolní polovinu na níž je nasazena mírně se zužující kónická horní část. Nádoba je po stranách opatřena malými oušky. Výzdoba nádob byla prováděna rytými šikmými pásky s vyšrafovanými trojúhelníčky. Z ostatních nádob je možné připomenout široké misky nasazené na tenkou nožku.
Pro kulturu doby bronzové je charakteristické využívání bronzu ve všech oborech lidské činnost. Bronz je slitina převážně mědi a cínu v určitém poměru. Vzniklá slitina je tvrdá a vhodná k výrobě zbraní a nástrojů s trvanlivým ostřím. Na druhou stranu je křehčí a nevhodná ke kováckému zpracování. Sekerky, srpy, šipku a dýky se musely vyrábět odléváním do formy. Kovolitec odhadl poměr obou kovů a v malé okrouhlé pícce vyrobil slitinu, kterou pak odléval do kadlubů vyrobených z jemnozrnného kamene nebo vypálené hlíny. Slevači získávali většinou již hotové kovy v podobě ingotů (hřiven), s nimiž dále pracovali. Formy byly většinou dvoudílné. Po vychladnutí a rozdělení formy odlitek vypadl. Existovaly i složitější odlévačské postupy jako na ztracený vosk a podobně. Pole výroby ovládl tak kovolitec a forma, do které odléval svoje sekery a srpy se stala kolébkou sériové výroby. To byl nepochybně ten nejpřevratnější důsledek zavedení bronzu.
Velmi častou výbavou těchto hrobů jsou bronzové sekery s nepříliš rozšířeným břitem, které se nasazovaly na dřevěnou, na konci zahnutou násadu a byly k ní připevněny koženým řemínkem. Běžnou výbavou hroby byli doplňky oděvu a bronzové ozdoby. Nalezené jehlice ke spínání šatů jsou až 50 cm dlouhé, zakončené malou hlavou a mají podélnou žebrovou výzdobu. Nalezené prsteny byly vyrobeny z bronzových pásků, jejichž konce jsou zavinuty do plošných spirál. V jedné mohyle nalezl Franc patrně kostrový pohřeb, kosterní pozůstatky z té doby se většinou nedochovaly, společensky výše postavené ženy v jejíž posmrtné výbavě se nacházel bronzový náhrdelník sestavený z bronzových terčíků a spirálně stočených trubiček z bronzového drátu. K milodarům byly přiloženy i zlaté svitky. Výbavu doplňovala keramika. Velké misky, různé nádoby a džbánek.
Hroby mužských příslušníků rodu obsahovaly zejména zbraně, jakými jsou bronzové lukostřelecké šipky se zpětnými křidélky či velké hroty kopí s listovitou čepelí opatřenou dutou tulejí pro nasazení na ratiště. Běžně se vyskytují dýky kosodélného průřezu s ostřím oble se zužujícím ke špici, které se nýtovaly k rukojeti.
Samozřejmostí každé výbavy hrobu byla keramika. Nádoby mají většinou vydutou dolní polovinu na níž je nasazena mírně se zužující kónická horní část. Nádoba je po stranách opatřena malými oušky. Výzdoba nádob byla prováděna rytými šikmými pásky s vyšrafovanými trojúhelníčky. Z ostatních nádob je možné připomenout široké misky nasazené na tenkou nožku.
Pro kulturu doby bronzové je charakteristické využívání bronzu ve všech oborech lidské činnost. Bronz je slitina převážně mědi a cínu v určitém poměru. Vzniklá slitina je tvrdá a vhodná k výrobě zbraní a nástrojů s trvanlivým ostřím. Na druhou stranu je křehčí a nevhodná ke kováckému zpracování. Sekerky, srpy, šipku a dýky se musely vyrábět odléváním do formy. Kovolitec odhadl poměr obou kovů a v malé okrouhlé pícce vyrobil slitinu, kterou pak odléval do kadlubů vyrobených z jemnozrnného kamene nebo vypálené hlíny. Slevači získávali většinou již hotové kovy v podobě ingotů (hřiven), s nimiž dále pracovali. Formy byly většinou dvoudílné. Po vychladnutí a rozdělení formy odlitek vypadl. Existovaly i složitější odlévačské postupy jako na ztracený vosk a podobně. Pole výroby ovládl tak kovolitec a forma, do které odléval svoje sekery a srpy se stala kolébkou sériové výroby. To byl nepochybně ten nejpřevratnější důsledek zavedení bronzu.
začátek
Tvrz a vesnice Nestajov
Zaniklý sídelní celek se skládá ze dvou vsí - Horních a
Dolních Neslív, tvrze v Dolních
Neslívech, vodních děl a středověkých cest. Pojmenování vsí prošlo běhen času výraznou
proměnnou. V době života osad jejich název značně kolísal: jsou doloženy tvary Nestev,
Nestějov, Nestajov, Nestevec. Z tohoto důvodu se zde přidržujeme názvu Nestajov, neboť
se užívá v dnešní literatuře nejčastěji.
Historické zmínky o Nestajovu se datují od roku 1361, kdy je uváděna ves a tvrz Nestev. V roce 1375 se jméno vsi objevuje v titulu Jiříka, svědka při prodeji poloviny lánu v nedalekém Kamýce. Část Hořejšího a Dolejšího Nestajova patřila podle údaje k roku 1379 k panství Heřmana z Litic, sídlícího na Lopatě, šest čtvrtí v Hořejším Nestajovu pak náleželo jistému Valterovi, jehož vztah k sídlu v Dolním Nestajovu je ovšem nejistý. Další zpráva pochází z roku 1392, kdy bylo provoláno s věnem zemřelé Běty, vdovy po Valterovi z Nezbavětic, i pět dvorů v Nestějově. Snad šlo o téhož Valtera jako v předchozím údaji. Později byly obě vsi připojeny k panství hradu Lopaty úplně. Stalo se tak asi již roku 1400, kdy ho král daroval Maršíkovi z Hrádku. Roku 1432, kdy byl hrad oblehnut a během čtyř měsíců dobyt husitskými posádkami západočeských měst v čele s Přibíkem z Klenové, předpokládáme násilný zánik vsí. V odůmrti po Habartu z Hrádku z roku 1457 je již zmiňován pustý hrad Lopata a dvě pusté vsi Nestevec menší a větší. Obě pusté vsi později trvale tvořily součást Šťáhlavského statku. Naposled jsou zmíněny roku 1623 v souvislosti s pobělohorskými konfiskacemi.
Název vsi se kromě toho od začátku XV.století mnohokrát objevuje v predikátu příslušníků rodů na Kutnohorsku, Mladoboleslavsku, Čáslavsku a jinde. V první polovině XV.století koupil Jan Chotuň Žehušice a založil rod Žehušických z Nestajova. Jeho bratr Zdeněk získal statek Chuchel na Čáslavsku a založil rod Chuchelských z Nestajova. August Sedláček předpokládá přestěhování rodu již před rokem 1390. Erbovním znamením obou rodů byl stříbrný korbel (část kola s loukotí) v červeném poli.
Stopy Dolního Nestajova jsou soustředěny především na západním svahu údolí Rakovského potoka. Na nízké terase nad nivou potoka se nachází kruhové tvrziště o průměru přibližně třicet dva metry, opevněné příkopem, se středovým pahorkem porušeným průzkumnou sondou F.X.France, který zde prováděl průzkum v roce 1880. Jednalo se nejspíš o první archeologický průzkum středověké vsi u nás. Při průzkumu nebyly nalezeny žádné stopy zděných konstrukcí. Zlomky keramiky datují život tvrze od 2.poloviny XIII.století do 1.poloviny XV.století.
K tvrzišti se na jihovýchodě váže rozměrná kupa, vysunutá do dna údolí, a na jihu a jihozápadě dvě skupiny pozůstatků středověkých objektů. Ke středověkému stavu náležejí vodní díla, která vzbuzují respekt svou mohutností: náhon a zejména rybniční hráz.
Historické zmínky o Nestajovu se datují od roku 1361, kdy je uváděna ves a tvrz Nestev. V roce 1375 se jméno vsi objevuje v titulu Jiříka, svědka při prodeji poloviny lánu v nedalekém Kamýce. Část Hořejšího a Dolejšího Nestajova patřila podle údaje k roku 1379 k panství Heřmana z Litic, sídlícího na Lopatě, šest čtvrtí v Hořejším Nestajovu pak náleželo jistému Valterovi, jehož vztah k sídlu v Dolním Nestajovu je ovšem nejistý. Další zpráva pochází z roku 1392, kdy bylo provoláno s věnem zemřelé Běty, vdovy po Valterovi z Nezbavětic, i pět dvorů v Nestějově. Snad šlo o téhož Valtera jako v předchozím údaji. Později byly obě vsi připojeny k panství hradu Lopaty úplně. Stalo se tak asi již roku 1400, kdy ho král daroval Maršíkovi z Hrádku. Roku 1432, kdy byl hrad oblehnut a během čtyř měsíců dobyt husitskými posádkami západočeských měst v čele s Přibíkem z Klenové, předpokládáme násilný zánik vsí. V odůmrti po Habartu z Hrádku z roku 1457 je již zmiňován pustý hrad Lopata a dvě pusté vsi Nestevec menší a větší. Obě pusté vsi později trvale tvořily součást Šťáhlavského statku. Naposled jsou zmíněny roku 1623 v souvislosti s pobělohorskými konfiskacemi.
Název vsi se kromě toho od začátku XV.století mnohokrát objevuje v predikátu příslušníků rodů na Kutnohorsku, Mladoboleslavsku, Čáslavsku a jinde. V první polovině XV.století koupil Jan Chotuň Žehušice a založil rod Žehušických z Nestajova. Jeho bratr Zdeněk získal statek Chuchel na Čáslavsku a založil rod Chuchelských z Nestajova. August Sedláček předpokládá přestěhování rodu již před rokem 1390. Erbovním znamením obou rodů byl stříbrný korbel (část kola s loukotí) v červeném poli.
Stopy Dolního Nestajova jsou soustředěny především na západním svahu údolí Rakovského potoka. Na nízké terase nad nivou potoka se nachází kruhové tvrziště o průměru přibližně třicet dva metry, opevněné příkopem, se středovým pahorkem porušeným průzkumnou sondou F.X.France, který zde prováděl průzkum v roce 1880. Jednalo se nejspíš o první archeologický průzkum středověké vsi u nás. Při průzkumu nebyly nalezeny žádné stopy zděných konstrukcí. Zlomky keramiky datují život tvrze od 2.poloviny XIII.století do 1.poloviny XV.století.
K tvrzišti se na jihovýchodě váže rozměrná kupa, vysunutá do dna údolí, a na jihu a jihozápadě dvě skupiny pozůstatků středověkých objektů. Ke středověkému stavu náležejí vodní díla, která vzbuzují respekt svou mohutností: náhon a zejména rybniční hráz.
začátek
Tvrziště Javor
Tvrzí se obecně rozumí drobné opevněné feudální sídlo stavěné většinou ve
vesnicích, protože život na tvrzi byl bezprostředně vázán na půdu, která
k ní patřila a na poddané, kteří tuto půdu obdělávali. Od ostatních feudálních
sídel jako jsou hrady, zámky nebo městské paláce, se tedy lišily
převážně svou polohou a velikostí.
Vlastní sídlo tvrze představoval ve všech dobách obvykle jedno či vícepatrový objekt, stojící buď osaměle nebo při obvodu tvrziště. Obytné prostory byly nejčastěji v patrech, zatímco přízemí a sklepy se vyhrazovaly pro zásoby a hospodářská zařízení. Nezřídka se na tvrzi skladovala a chránila úroda, především obilí. Rodina feudála musela mít na tvrzi vedle obytných prostor i kuchyň, sloužící vlastně jako obývací světnice a místnost pro přijímání návštěv. Dále je tu třeba předpokládat místo pro uložení osobní zbroje a obranných prostředků, jimiž bylo možno v době nepokojů vyzbrojit menší posádku. Pokud to situace dovolovala, byly pro tvrze vyhledávány přirozeně chráněné polohy na ostrožnách, okrajích teras a plošin a při vodních tocích. Bezprostřední ochranu pak tvořily obvodové konstrukce budov a zděné či palisádové hradby. Přístupy do tvrzí vedly nejčastěji přes příkopy po mostech, které ústily do bran svoditými lávkami.
Majetkové rozdíly mezi vlastníky se neobrážely jenom ve velikosti tvrzí, ale také v použitém stavebním materiálu. Výsledky archeologických výzkumů dokazují, že se stavěli i tvrze celodřevěné. Tvrze si stavěli již od 13.století především příslušníci drobné šlechty, kteří se nazývali zemany, vladyky, rytíři či panoši. Vedle tvrzí drobných feudálů existovali i tvrze vyšší feudální vrstvy světské a církevní, ale také bohatých měšťanů. Teprve kolem poloviny 16.století pozbývají tvrze svého významu a bývají opouštěny. Záhy bývají přestavovány na sýpky nebo zcela zanikají a dnes je jejich existence připomínána jenom místem, na kterém tvrz stála a hlubokými příkopy s valy.
Tvrz Javor byla postavena na hraně terasy povýšené nad močálovité dno údolí protékané potůčkem. Středový pahorek tvrze, jehož temeno má průměr jenom kolem osmi metrů, obklopuje kruhový příkop a podkova valu. Val chybí na západní straně, kde opevnění zřejmě spoléhalo na ochranu, kterou poskytoval rybník a močál v údolí. Povrchové stavby na středovém pahorku se nedochovaly. Byla jí, soudě podle charakteru tvrziště, roubená věž. V roce 1888 prokopal tvrziště F.X.Franc. Ve svých zápisech, týkajících se uvedeného výzkumu, uvádí Franc pouze nález středověké keramiky. Negativní zásahy z doby Francova působení jsou na lokalitě patrné dodnes.
Ve známých historických pramenech se existence tvrze výrazněji neprojevila. Majitelé nedaleké vsi, vladykové z Javora, se celkem často vyskytují v listinách mezi léty 1373-1415. Kunrad z Javora vystupuje roku 1405 jako královský man. V roce 1420 kališníci Jaroslav a Kunrad z Javora opověděli válku pražanům. Má se za to, že Jaroslav bydlící v roce 1427 v Blovicích, javorský statek prodal. Koupil jej straník táborské sekty Olfart z Javora, který byl kolem roku 1428 hejtmanem na Vlčtejně a později na Radyni. Jako svědka jej uvádí spolu se synem Burianem listina z roku 1447. Burian je poslední známý vlastník javorského zboží. Později se stává Javor součástí poříčského panství. V roce 1601 bylo uváděno "tvrziště a ves v Javoře pustá". A v roce 1624 jen louky v Javoře Hořejším a Dolejším.
Vlastní sídlo tvrze představoval ve všech dobách obvykle jedno či vícepatrový objekt, stojící buď osaměle nebo při obvodu tvrziště. Obytné prostory byly nejčastěji v patrech, zatímco přízemí a sklepy se vyhrazovaly pro zásoby a hospodářská zařízení. Nezřídka se na tvrzi skladovala a chránila úroda, především obilí. Rodina feudála musela mít na tvrzi vedle obytných prostor i kuchyň, sloužící vlastně jako obývací světnice a místnost pro přijímání návštěv. Dále je tu třeba předpokládat místo pro uložení osobní zbroje a obranných prostředků, jimiž bylo možno v době nepokojů vyzbrojit menší posádku. Pokud to situace dovolovala, byly pro tvrze vyhledávány přirozeně chráněné polohy na ostrožnách, okrajích teras a plošin a při vodních tocích. Bezprostřední ochranu pak tvořily obvodové konstrukce budov a zděné či palisádové hradby. Přístupy do tvrzí vedly nejčastěji přes příkopy po mostech, které ústily do bran svoditými lávkami.
Majetkové rozdíly mezi vlastníky se neobrážely jenom ve velikosti tvrzí, ale také v použitém stavebním materiálu. Výsledky archeologických výzkumů dokazují, že se stavěli i tvrze celodřevěné. Tvrze si stavěli již od 13.století především příslušníci drobné šlechty, kteří se nazývali zemany, vladyky, rytíři či panoši. Vedle tvrzí drobných feudálů existovali i tvrze vyšší feudální vrstvy světské a církevní, ale také bohatých měšťanů. Teprve kolem poloviny 16.století pozbývají tvrze svého významu a bývají opouštěny. Záhy bývají přestavovány na sýpky nebo zcela zanikají a dnes je jejich existence připomínána jenom místem, na kterém tvrz stála a hlubokými příkopy s valy.
Tvrz Javor byla postavena na hraně terasy povýšené nad močálovité dno údolí protékané potůčkem. Středový pahorek tvrze, jehož temeno má průměr jenom kolem osmi metrů, obklopuje kruhový příkop a podkova valu. Val chybí na západní straně, kde opevnění zřejmě spoléhalo na ochranu, kterou poskytoval rybník a močál v údolí. Povrchové stavby na středovém pahorku se nedochovaly. Byla jí, soudě podle charakteru tvrziště, roubená věž. V roce 1888 prokopal tvrziště F.X.Franc. Ve svých zápisech, týkajících se uvedeného výzkumu, uvádí Franc pouze nález středověké keramiky. Negativní zásahy z doby Francova působení jsou na lokalitě patrné dodnes.
Ve známých historických pramenech se existence tvrze výrazněji neprojevila. Majitelé nedaleké vsi, vladykové z Javora, se celkem často vyskytují v listinách mezi léty 1373-1415. Kunrad z Javora vystupuje roku 1405 jako královský man. V roce 1420 kališníci Jaroslav a Kunrad z Javora opověděli válku pražanům. Má se za to, že Jaroslav bydlící v roce 1427 v Blovicích, javorský statek prodal. Koupil jej straník táborské sekty Olfart z Javora, který byl kolem roku 1428 hejtmanem na Vlčtejně a později na Radyni. Jako svědka jej uvádí spolu se synem Burianem listina z roku 1447. Burian je poslední známý vlastník javorského zboží. Později se stává Javor součástí poříčského panství. V roce 1601 bylo uváděno "tvrziště a ves v Javoře pustá". A v roce 1624 jen louky v Javoře Hořejším a Dolejším.
začátek
Zaniklá středověká ves Javor
Ve východní části široké pramenné pánve drobného
přítoku Kornatického potoka, na slunném jihovýchodním svahu,
byla ve druhé polovině 13.století založena vesnice Javor. Asi 500
metrů jižně od ní, na hraně terasy nad zmíněným potůčkem, existovala
stejnojnenná drobná tvrz, rezidence zemanského rodu z Javora.
Z něj se roku 1373 poprvé uvádi Čáslav. Za posledního příslušníka rodu, jenž
byl držitelem ještě samostatného javorského statku, je považován Burian
z Javora doložen v letech 1447 - 1449.
Pozůstatky středověké vesnice v podobě lehce vyvýšených mohylovitých útvarů a mělkých prohlubní jsou zřetelné na poměrně velké ploše v pásu, jehož horní okraj se dotýká prameniště potůčku a na něm vzniklé soustavy drobných vodních nádrží, haltýřů. Podobně jako u nedalekého Horního a Dolního Nestajova, ani u Javora nepředpokládáme jak pravidelný, přesně rozměřený půdorys vsi, tak ani existenci návsi. Lehké, převážně dřevěné domy byly nepravidelně řazeny podél cesty vedoucí ke tvrzi a dále do Kornatic.
Zánik vesnice byl, jak dokládají hojné nálezy zuhelnatělého dřeva a vypálené mazanice, násilný. Je možné, že větší vzdálenost od obléhané a dobyté Lopaty 1323-1333 a kališnická příslušnost pánů z Javora, uchránila vesnici před osudem, jaký potkal blízké vsi Horní a Dolní Nestajov. Písemné prameny i archeologické nálezy z prostoru vsi spíše nasvědčují tomu, že k zániku vsi došlo později, snad během bojů Jiřího z Poděbrad se strakonickou či zelenohorskou jednotou, vyznačujících se mnoha ukrutnostmi na obou stranách. V každém případě tvrz i ves zanikla dávno před rokem 1601, kdy jsou poprvé uváděny jako pusté.
F.X.Franc lokalitu objevil v roce 1888 během výzkumu nedalekého mohylového pohřebiště. Zatímco na ploše tvrziště zahájil vykopávky, o zaniklé vsi se pouze zmiňuje ve svém rukopisu. Věcně správnou zmínku doplnil instruktivním plánkem obou středověkých památek.
Pozůstatky středověké vesnice v podobě lehce vyvýšených mohylovitých útvarů a mělkých prohlubní jsou zřetelné na poměrně velké ploše v pásu, jehož horní okraj se dotýká prameniště potůčku a na něm vzniklé soustavy drobných vodních nádrží, haltýřů. Podobně jako u nedalekého Horního a Dolního Nestajova, ani u Javora nepředpokládáme jak pravidelný, přesně rozměřený půdorys vsi, tak ani existenci návsi. Lehké, převážně dřevěné domy byly nepravidelně řazeny podél cesty vedoucí ke tvrzi a dále do Kornatic.
Zánik vesnice byl, jak dokládají hojné nálezy zuhelnatělého dřeva a vypálené mazanice, násilný. Je možné, že větší vzdálenost od obléhané a dobyté Lopaty 1323-1333 a kališnická příslušnost pánů z Javora, uchránila vesnici před osudem, jaký potkal blízké vsi Horní a Dolní Nestajov. Písemné prameny i archeologické nálezy z prostoru vsi spíše nasvědčují tomu, že k zániku vsi došlo později, snad během bojů Jiřího z Poděbrad se strakonickou či zelenohorskou jednotou, vyznačujících se mnoha ukrutnostmi na obou stranách. V každém případě tvrz i ves zanikla dávno před rokem 1601, kdy jsou poprvé uváděny jako pusté.
F.X.Franc lokalitu objevil v roce 1888 během výzkumu nedalekého mohylového pohřebiště. Zatímco na ploše tvrziště zahájil vykopávky, o zaniklé vsi se pouze zmiňuje ve svém rukopisu. Věcně správnou zmínku doplnil instruktivním plánkem obou středověkých památek.
začátek
Zaniklá středověká tvrz Mydlná
V široce rozevřeném horním konci údolí, kterým protéká
jeden z přítoků Kornatického potoka, se na okraji terénního stupně
mírně vyvýšeného nad rybníkem, zachovaly zbytky tvrze Mydlné.
Mydlná byla královským manstvím, tedy zboží s povinností vlastníka k vojenské službě panovníkovi. Neznáme odkdy ani jaké úkoly tito drobní šlechtici plnili. Jistě jsme v pokušení spojit zdejší many s blízkou Radyní. Problém je v tom, že podle archeologických dokladů jsou tvrze v okolí Kornatic starší někdy až o sto let. Převedení svobodného statku na manství by tedy bylo pociťováno jako těžká újma a nejeví se pravděpodobné, že by Karel IV k tomuto kroku přistoupil. Spíše se na základě některých pramenných indicií zdá, že jsme na stopě manské soustavě starší, ustavené ke hradu Plzni v době jeho přeměny v duchu nastupujících vrcholně feudálních vztahů.
Za její první známé majitele jsou považováni Bohuslav a Protiva z Mydlné, objevující se ve zprávách z let 1397,1405 a 1416. Sezema z Mydlné čte se od roku 1419, pak v jiném listě z roku 1429 a posléze v roce 1442. Jeho syn Jindřich měl nějaké spory s pánem Žerotínským. Oba tito páni z Mydlné již nebyli v plzeňském kraji usedlí, ale zdržovali se někde v okolí Slaného. Jejím držitelem za husitských válek byl Kuneš z Hlohova jinak z Lomce. Ten prodal před rokem 1437 dědictví to, totiž tvrz, dvůr poplužní a selské usedlosti, manželům Rackovi z Kvíčovic a Anně z Hlohova. Racek vlastnil rovněž část Šťáhlav, pročež se od roku 1439 Rackem ze Šťáhlav nazývá. Racek a Anna prodali roku 1442 tvrz s příslušenstvím Janovi z Rakové za 20 kop grošů, tedy polovinu ceny, kterou za ni sami zaplatili. Bývá z toho vyvozováno, že ves byla už tehdy pustá. Když zboží v roce 1474 Jan z Rakové prodával za 50 kop grošů, byla zaniklá patrně i tvrz, protože v záznamu prodeje je uveden jen "v Mydlné dvůr poplužní pustý a dvory kmetcí pusté s rolemi, lukami, lesy, potoky, rybníky,.." Získal je Boztěch ze Šťáhlav. Na žádost Mikoláše ze Šťáhlav v roce 1488 propustil král Vladislav z manství polovice dvoru pustého v Mydlné a polovice selských dvorů též pustých. Na zbývající část se nejspíš časem zapomnělo. Zánik tvrze lze velmi pravděpodobně spojovat s válkami Strakonické jednoty proti Jiřímu z Poděbrad. V 16.století se vyskytuje už jen pustá ves Mydlná jako součást okolních panství. Roku 1545 patřila ke zboží Hradišťskému. Jan Hradišťský z Hořovic prodal ke sklonku téhož století dvůr poplužní v Rakové, součásti vsi Mešna a ves pustou Mydlnou paní Marjáně ze Svárova, manželce Karla z Kokořova. Synové její připojili Mydlnou ke Šťáhlavskému panství kam připadly i Kornatice a další okolní vesnice.
Zbytky tvrze zůstaly zachovány ve velmi dobrém stavu, takřka tak, jak je zformovaly přirodní vlivy po požáru, který bezprostředně zánik sídla způsobil. Podílela se na tom nejspíš i lidová pověst, zaznamenaná ještě v 70. letech v Mešně (cca 2km), jež považovala pozůstatky paláce tvrze za trosky kostela. Kámen zde sedláky z okolí nebyl těžen zřejmě z obavy před spáchání svažtokrádeže.
Částečně to potvrzuje i záznam ze zápisků kornatického občana pana Šmolíka z roku 1910. Praví že tento rok bylo velice deštivo a bylo třeba vozovou cestu kolem tvrze vedoucí upravit. Tu byl kámen sválený mino základy sebrám a na cestu vyvezen. Základní zdi při tom ale nebyly porušeny. Při pracích se našly 3 pískovcové tesané kvádry, které kdysi tvořily futro ke vchodu. Jeden z kamenů pochází z klenutí. Dle oblouku se předpokládá, že vchod byl prostý gotického stylu stejně jako klenutí starého mešenského kostela. Ve zřícenině našlo se mnoho cihel celých i rozbitých, množství kovaných hřebíků, střepy nádob hliněných i jakási nádobka. Při podlaze vesměs silná vrstva hlíny do červena vypálená. Praví se, že před více lety byly zachované cihly ze zříceniny vybrány a k opravám ve dvoře na Kamínkách upotřebeny. Nahodí se otázka, jak mohlo vzniknout jméno lesa Kostelíček. Je možno, že tak význačná osada, jakou Mydlná byla, měla svou kapli či kostelík, protože páni z Mydlné, ač byli v blízkosti Mešna, nikdy tam právo pareonátní nedrželi.
Areál tvrze tvoří zhruba lichoběžník, k jehož východním okraji se kratší stranou váže objekt obdélníkového půdorysu postavený z lomového kamene spojovaného hlínou. Jeho zdi,stojící dosud většinou do výše půldruhého metru, nesli pravděpodobně další podlaží lehčí konstrukce, v níž se patrně uplatnili i cihly, jejichž zbytky byly zjištěny v nejbližším okolí. Do stavení se vstupovalo z nádvoří z jižní strany pískovcovým portálem, jehož část byla opodál nalezena spolu s menšími zlomky dalších pískovcových ostění. Stavení sloužilo jako palác tvrze.
V severozápadním nároží tvrziště vysunutém proti přilehlé planině, které bylo z hlediska obrany nejexponovanějším, nalézáme mohutnou, v půdorysu přibližně čtvercovou kupu vypálené mazanice, která se místy tavila. Při obvodu jsou patrné zbytky kamenné podezdívky. Velký kus mazanice zachoval otisk trámu, z něhož lze určit průměr kulatiny přibližně na 30cm. Povaha trosek ukazuje na vícepodlažní dřevěnou stavbu, zřejmě věž. Z vnější hrany přikopu, mezi tuto stavbu a další objekt, který přiléhá ke zbytkům hrazení, vybíhá nájezd na most, po němž se do tvrze vstupovalo. Zbytky staveb se zachovaly i při okraji tvrziště nad rybníkem naproti vchodu do paláce. Nejvýraznější jsou zděné zbytky objektu v jihovýchodním nároží. Pokud lze soudit, byl celý areál obehnán zdí z kamene spojovaného hlínou.
Rybník obklopoval tvrz ze dvou stran a další rybník nad ní zadržoval vodu pro napouštění příkopu, uzavřeného k tomu učelu hrázkou s přepadem. V předpolí tvrze byly zjištěny stopy objektů poplužního dvora a v širokém okolí pozůstatky vsi.
Mydlná byla královským manstvím, tedy zboží s povinností vlastníka k vojenské službě panovníkovi. Neznáme odkdy ani jaké úkoly tito drobní šlechtici plnili. Jistě jsme v pokušení spojit zdejší many s blízkou Radyní. Problém je v tom, že podle archeologických dokladů jsou tvrze v okolí Kornatic starší někdy až o sto let. Převedení svobodného statku na manství by tedy bylo pociťováno jako těžká újma a nejeví se pravděpodobné, že by Karel IV k tomuto kroku přistoupil. Spíše se na základě některých pramenných indicií zdá, že jsme na stopě manské soustavě starší, ustavené ke hradu Plzni v době jeho přeměny v duchu nastupujících vrcholně feudálních vztahů.
Za její první známé majitele jsou považováni Bohuslav a Protiva z Mydlné, objevující se ve zprávách z let 1397,1405 a 1416. Sezema z Mydlné čte se od roku 1419, pak v jiném listě z roku 1429 a posléze v roce 1442. Jeho syn Jindřich měl nějaké spory s pánem Žerotínským. Oba tito páni z Mydlné již nebyli v plzeňském kraji usedlí, ale zdržovali se někde v okolí Slaného. Jejím držitelem za husitských válek byl Kuneš z Hlohova jinak z Lomce. Ten prodal před rokem 1437 dědictví to, totiž tvrz, dvůr poplužní a selské usedlosti, manželům Rackovi z Kvíčovic a Anně z Hlohova. Racek vlastnil rovněž část Šťáhlav, pročež se od roku 1439 Rackem ze Šťáhlav nazývá. Racek a Anna prodali roku 1442 tvrz s příslušenstvím Janovi z Rakové za 20 kop grošů, tedy polovinu ceny, kterou za ni sami zaplatili. Bývá z toho vyvozováno, že ves byla už tehdy pustá. Když zboží v roce 1474 Jan z Rakové prodával za 50 kop grošů, byla zaniklá patrně i tvrz, protože v záznamu prodeje je uveden jen "v Mydlné dvůr poplužní pustý a dvory kmetcí pusté s rolemi, lukami, lesy, potoky, rybníky,.." Získal je Boztěch ze Šťáhlav. Na žádost Mikoláše ze Šťáhlav v roce 1488 propustil král Vladislav z manství polovice dvoru pustého v Mydlné a polovice selských dvorů též pustých. Na zbývající část se nejspíš časem zapomnělo. Zánik tvrze lze velmi pravděpodobně spojovat s válkami Strakonické jednoty proti Jiřímu z Poděbrad. V 16.století se vyskytuje už jen pustá ves Mydlná jako součást okolních panství. Roku 1545 patřila ke zboží Hradišťskému. Jan Hradišťský z Hořovic prodal ke sklonku téhož století dvůr poplužní v Rakové, součásti vsi Mešna a ves pustou Mydlnou paní Marjáně ze Svárova, manželce Karla z Kokořova. Synové její připojili Mydlnou ke Šťáhlavskému panství kam připadly i Kornatice a další okolní vesnice.
Zbytky tvrze zůstaly zachovány ve velmi dobrém stavu, takřka tak, jak je zformovaly přirodní vlivy po požáru, který bezprostředně zánik sídla způsobil. Podílela se na tom nejspíš i lidová pověst, zaznamenaná ještě v 70. letech v Mešně (cca 2km), jež považovala pozůstatky paláce tvrze za trosky kostela. Kámen zde sedláky z okolí nebyl těžen zřejmě z obavy před spáchání svažtokrádeže.
Částečně to potvrzuje i záznam ze zápisků kornatického občana pana Šmolíka z roku 1910. Praví že tento rok bylo velice deštivo a bylo třeba vozovou cestu kolem tvrze vedoucí upravit. Tu byl kámen sválený mino základy sebrám a na cestu vyvezen. Základní zdi při tom ale nebyly porušeny. Při pracích se našly 3 pískovcové tesané kvádry, které kdysi tvořily futro ke vchodu. Jeden z kamenů pochází z klenutí. Dle oblouku se předpokládá, že vchod byl prostý gotického stylu stejně jako klenutí starého mešenského kostela. Ve zřícenině našlo se mnoho cihel celých i rozbitých, množství kovaných hřebíků, střepy nádob hliněných i jakási nádobka. Při podlaze vesměs silná vrstva hlíny do červena vypálená. Praví se, že před více lety byly zachované cihly ze zříceniny vybrány a k opravám ve dvoře na Kamínkách upotřebeny. Nahodí se otázka, jak mohlo vzniknout jméno lesa Kostelíček. Je možno, že tak význačná osada, jakou Mydlná byla, měla svou kapli či kostelík, protože páni z Mydlné, ač byli v blízkosti Mešna, nikdy tam právo pareonátní nedrželi.
Areál tvrze tvoří zhruba lichoběžník, k jehož východním okraji se kratší stranou váže objekt obdélníkového půdorysu postavený z lomového kamene spojovaného hlínou. Jeho zdi,stojící dosud většinou do výše půldruhého metru, nesli pravděpodobně další podlaží lehčí konstrukce, v níž se patrně uplatnili i cihly, jejichž zbytky byly zjištěny v nejbližším okolí. Do stavení se vstupovalo z nádvoří z jižní strany pískovcovým portálem, jehož část byla opodál nalezena spolu s menšími zlomky dalších pískovcových ostění. Stavení sloužilo jako palác tvrze.
V severozápadním nároží tvrziště vysunutém proti přilehlé planině, které bylo z hlediska obrany nejexponovanějším, nalézáme mohutnou, v půdorysu přibližně čtvercovou kupu vypálené mazanice, která se místy tavila. Při obvodu jsou patrné zbytky kamenné podezdívky. Velký kus mazanice zachoval otisk trámu, z něhož lze určit průměr kulatiny přibližně na 30cm. Povaha trosek ukazuje na vícepodlažní dřevěnou stavbu, zřejmě věž. Z vnější hrany přikopu, mezi tuto stavbu a další objekt, který přiléhá ke zbytkům hrazení, vybíhá nájezd na most, po němž se do tvrze vstupovalo. Zbytky staveb se zachovaly i při okraji tvrziště nad rybníkem naproti vchodu do paláce. Nejvýraznější jsou zděné zbytky objektu v jihovýchodním nároží. Pokud lze soudit, byl celý areál obehnán zdí z kamene spojovaného hlínou.
Rybník obklopoval tvrz ze dvou stran a další rybník nad ní zadržoval vodu pro napouštění příkopu, uzavřeného k tomu učelu hrázkou s přepadem. V předpolí tvrze byly zjištěny stopy objektů poplužního dvora a v širokém okolí pozůstatky vsi.
začátek
Nejstarší osídlení skály Lopata
Nejstarší osídlení lopatské skály pochází z doby 5000 let př.n.l. , kdy první obyvatelé
přišli do těchto míst podél řeky Úslavy. Byli to obyvatelé noví, nepříliš početní, kteří zde
vybudovali několik málo sídlišť. Podle jejich zvyku zdobit keramiku různě provedenými
lineárními pásky, nazývame tento lid lidem lineární kultury a období ve kterém žili,
neolitem - mladší dobou kamennou.
Po tomto období se usídlili v krajině kolem řeky Úslavy lidé, kteří pronikli do jihozápadních Čech z oblast východobavorského Chamu. Chamská kultura spadá do nejmladší fáze doby kamenné, takzvaného eneolitu - 3000let př.n.l. Tito obyvatelé zřizovali svá obydlí na strmých, obtížně dostupných skalách, patrně z obranných důvodů. Eneolitický člověk byl již cílevědomým zemědělcem a chovatelem domácího zvířectva, které mu přinášelo daleko větší užitek, než zabité zvíře, ulovené ve volné přírodě. Dovedl také tkát látky a zhotovovat si z nich oděv.
V letech 1880-1886 Franc důkladně prozkoumal prostor hradní skály a část prostoru v podhradí, kde se snažil objevit pravěké artefakty o jejichž přítomnosti vypověděl již dříve nalezený kamenný klín. Při této práci bylo odklizeno mnoho suti ze zbořeného hradu, aby se mohl Franc dostat k nejstarším kulturním vrstvám. Pravěké nálezy byly učiněny většinou až na ploše skalního temene. Zde objevil Franc několik kamenných sekerek, mnoho tkalcovských přeslenů, a větší počet kostěnných a parohových nástrojů.
Keramika nalezená na Lopatě se projevuje dvojkónickými nádobami, nálevkovitě rozevřenými miskami, zásobnicemi na potraviny a obilí s povrchem otlačeným slámou, moždýřovitými hrnci a pod. Plastická výzdoba je provedena mnohonásobnými pásy promačkávaných plastických pásek s půlobloučky, trojúhelníčky a kolečky. Na plošině v prostoru příkopu narazil Franc na pravěká ohniště s několikanásobně obnovenou hliněnou podlahou. Každodenní život neolitických obyvatel lopatské skály se většinou odehrával pod skálou, kde si na ohništích připravovali pokrmy a zabývali se ostatní činností. Obyvatelé hradní skály sestávali asi z příslušníků jednoho rodu a nebyli příliš početní, jak lze usuzovat z nevelké plochy skalního temene.
Podobu jejich příbytků lze rekonstruovat pouze na základě otisků konstrukce stěny v mazanině, která se nalezla v původní kulturní vrstvě. Podle toho se jednalo o stavby dřevěné, jejichž stěny byly vypleteny proutím a omazány hlínou smísenou se slamou a plevami. Střecha mohla být slaměná nebo z větví. Po těchto objektech se samozřejmě nezachovala ani stopa, kromě zbytku mazanice, proto ani nevíme, kolik obydlí skála nesla.
Málo zastoupené nálezy z doby bronzové a starší doby železné, tedy asi 1400 př.n.l., poukazují na pozdější, zřejmě krátkodobé a nevýznamné osídlení.
Po tomto období se usídlili v krajině kolem řeky Úslavy lidé, kteří pronikli do jihozápadních Čech z oblast východobavorského Chamu. Chamská kultura spadá do nejmladší fáze doby kamenné, takzvaného eneolitu - 3000let př.n.l. Tito obyvatelé zřizovali svá obydlí na strmých, obtížně dostupných skalách, patrně z obranných důvodů. Eneolitický člověk byl již cílevědomým zemědělcem a chovatelem domácího zvířectva, které mu přinášelo daleko větší užitek, než zabité zvíře, ulovené ve volné přírodě. Dovedl také tkát látky a zhotovovat si z nich oděv.
V letech 1880-1886 Franc důkladně prozkoumal prostor hradní skály a část prostoru v podhradí, kde se snažil objevit pravěké artefakty o jejichž přítomnosti vypověděl již dříve nalezený kamenný klín. Při této práci bylo odklizeno mnoho suti ze zbořeného hradu, aby se mohl Franc dostat k nejstarším kulturním vrstvám. Pravěké nálezy byly učiněny většinou až na ploše skalního temene. Zde objevil Franc několik kamenných sekerek, mnoho tkalcovských přeslenů, a větší počet kostěnných a parohových nástrojů.
Keramika nalezená na Lopatě se projevuje dvojkónickými nádobami, nálevkovitě rozevřenými miskami, zásobnicemi na potraviny a obilí s povrchem otlačeným slámou, moždýřovitými hrnci a pod. Plastická výzdoba je provedena mnohonásobnými pásy promačkávaných plastických pásek s půlobloučky, trojúhelníčky a kolečky. Na plošině v prostoru příkopu narazil Franc na pravěká ohniště s několikanásobně obnovenou hliněnou podlahou. Každodenní život neolitických obyvatel lopatské skály se většinou odehrával pod skálou, kde si na ohništích připravovali pokrmy a zabývali se ostatní činností. Obyvatelé hradní skály sestávali asi z příslušníků jednoho rodu a nebyli příliš početní, jak lze usuzovat z nevelké plochy skalního temene.
Podobu jejich příbytků lze rekonstruovat pouze na základě otisků konstrukce stěny v mazanině, která se nalezla v původní kulturní vrstvě. Podle toho se jednalo o stavby dřevěné, jejichž stěny byly vypleteny proutím a omazány hlínou smísenou se slamou a plevami. Střecha mohla být slaměná nebo z větví. Po těchto objektech se samozřejmě nezachovala ani stopa, kromě zbytku mazanice, proto ani nevíme, kolik obydlí skála nesla.
Málo zastoupené nálezy z doby bronzové a starší doby železné, tedy asi 1400 př.n.l., poukazují na pozdější, zřejmě krátkodobé a nevýznamné osídlení.
začátek
Zřícenina hradu Lopata
Hrad Lopata byl podle nejnovějších výzkumů postaven pravděpodobně někdy ve 40.
letech 14.století a jeho stavebníky byli nejspíš páni z Litic, kteří měli v okolí drobná zboží.
K roku 1350 víme o části Nezvěstic a Žákavy, patřící královskému podkomořímu Rausovi z
Litic. Jméno hradu postaveného na buližníkovém suku vzniklo pravděpodobně podle tvaru
hradní skály a poprvé se v pramenech ozývá roku 1377, kdy se Rausův syn Heřman píše
"seděním na Lopatě". Roku 1379 patřily k lopatskému panství Heřmana z Litic části vsí
Šťáhlav, Šťáhlavic, Nezvěstic, Horního a Dolního Nastajova (Neslívy) a Nezbavětice.
V dubnu roku 1397 se Heřman naposledy nazývá pánem na Lopatě a v prosinci téhož
roku již byla Lopata obležena královským hejtmanem Prokopem. Hradu se totiž nejspíše
lstí zmocnili lapkové, loupící na cestách v okolí. Možná, že dokonce i pan Heřman s nimi
byl nějakým způsobem spolčen, neboť když královští hrad opanovali, nebyl navrácen
Heřmanovi z Litic, ale stal se majetkem panovníka.
Král Václav IV daroval hrad Lopatu roku 1401 svému oblíbenci, Maršíkovi z Hrádku. Ten žil ještě roku 1424 a se svými syny Janem a Habartem, bojoval v řadách katolických pánů plzeňského kraje proti husitům. Po smrti otce Maršíka byl pánem na Lopatě starší ze synů Jan, který však brzy zemřel. Vládu nad hradem a panstvím po něm převzal bratr Habart, zvaný Lopata z Hrádku. Habart nejen že dál bojoval proti kališníkům, ale s pomocníky loupil a plenil v širokém okolí hradu. Proto husitští vůdci Přibík z Klenové, Jan Zmrzlík ze Svojšína, Svojše ze Zahrádky, Jan Řitka z Bezdězic, lidé pana Menharta z Hradce a ozbrojenci z husitských měst Horažďovic, Sušice, Klatov a Domažlic přitáhli 27.října 1432 k Lopatě a začali hrad dobývat za pomoci dělostřelby. Pevný hrad byl ale úspěšně hájen a proto se husité rozhodli posádku vyležet. Obléhání se protáhlo až do února 1433, kdy strádající obránci sami hrad v noci zapálili a pokusili se probít z obklíčení. Téměř 40 jich však bylo pochytáno, ovšem Habartovi z Hrádku se podařilo uniknout a zmizet. O devět let později podobně loupil z hradu Husi v jižních Čechách. Vítězové po ovládnutí Lopaty hrad zbořili, aby se opět nemohl stát opěrným bodem katolíků nebo lapků. Zdá se, že při obléhání hradu byly zničeny i blízké vesnice Horní a Dolní Nestajovy (Neslívy), jejichž pozůstatky jsou patrné ještě dnes. Pozemky příslušné kdysi k Lopatě se posléze i se zbořeným hradem dostaly ke šťáhlavskému panství. Majitelé Šťáhlav seděli na tvrzi přímo ve Šťáhlavech, kde si později postavili nový zámek.
Počátkem 80. let 19.století pověřil hrabě Arnošt František z Valdštejna F.X.France, aby začal systematický výzkum hradu Lopaty. Při odklizování suti bylo nalezeno mnoho předmětů z období existence hradu. Nejvzácnější nález byl učiněn v přikopu pod hradem, kde byly vykopány zbytky impozantního gotického portálu, který byl s doplněnými kusy znovu postaven na jeho bývalém místě v roce 1888. Portál, v současné době zbořený vandaly, byl vysoký 4m a šířka ostění činila 180 cm. Hluboko v sutinách zdiva byl objeven neobvyklý keramický pohár, jehož kalich byl vyzdoben čtyřmi reliéfními obličeji. Při výzkumu hradního prostoru byl získán rozsáhlý nálezový materiál.
Výzkum měl také významný přínos pro poznání hradního schematu a objasnil jeho někdejší podobu. Cesta, po níž se přijíždělo k hradu, je ještě dnes zachovaná v 130 metrovém úseku. Vedle, pod jižním svahem v předhradí procházela v těsné blízkosti strážní věžičky, vystavěné na malém buližníkovém suku v jihovýchodní části předhradí. Za věžičkou vyústila na podhradní plošinu a zde se u paty hradní skály stočila zpět k severovýchodnímu nároží předhradí. Předhradí bylo obehnané pouze palisádovou, dřevěnou hradbou a poskytovalo dostatečný prostor pro umístění stájí, čeledníků a dalších hospodářskovýrobních objektů, taktéž postavených ze dřeva. Z předhradí již musel příchozí pokračovat pěšky na vyšší plošinu, kde vstoupil do mostní věže, jejíž poslední patro ústilo na most vedoucí do horního hradu. Konec mostu byl opatřen na straně hradu padací částí. Za ní se nacházelo úzké mezibraní, odkud ještě byla přístupná vrátnice vestavěná do nižší parkánové zdi. Velkým, již zmíněným portálem, vešel příchozí na nevelké hradní nádvoří. Vlevo stála velká, patrně patrová budova s podstřeším, která sloužila jako palác hradního pána. Na protilehlé straně střežily vstupní bránu a nejsnáze dostupnou severovýchodní stranu hradu dvě věže. Jedna hranolová a druhá kruhová. Mezi nimi stála ještě jedna nevelká budova, neznámého účelu. Severní část hradu nesla pouze vysokou hradbu.
Dole pod hradem jsou patrné ještě další středověké hradby. Jedná se většinou o pozůstatky palebných pozic z doby dobývání hradu. K hospodářství hradu patřila také ještě dnes patrná hráz malého rybníčka, který snad sloužil k napájení dobytka. Hrad Lopata byl přes svoji malou rozlohu, velmi dobře zabezpečen a zřejmě nákladně zařízen, jak o tom svědčí svědectví nálezů z Francových výzkumů.
Král Václav IV daroval hrad Lopatu roku 1401 svému oblíbenci, Maršíkovi z Hrádku. Ten žil ještě roku 1424 a se svými syny Janem a Habartem, bojoval v řadách katolických pánů plzeňského kraje proti husitům. Po smrti otce Maršíka byl pánem na Lopatě starší ze synů Jan, který však brzy zemřel. Vládu nad hradem a panstvím po něm převzal bratr Habart, zvaný Lopata z Hrádku. Habart nejen že dál bojoval proti kališníkům, ale s pomocníky loupil a plenil v širokém okolí hradu. Proto husitští vůdci Přibík z Klenové, Jan Zmrzlík ze Svojšína, Svojše ze Zahrádky, Jan Řitka z Bezdězic, lidé pana Menharta z Hradce a ozbrojenci z husitských měst Horažďovic, Sušice, Klatov a Domažlic přitáhli 27.října 1432 k Lopatě a začali hrad dobývat za pomoci dělostřelby. Pevný hrad byl ale úspěšně hájen a proto se husité rozhodli posádku vyležet. Obléhání se protáhlo až do února 1433, kdy strádající obránci sami hrad v noci zapálili a pokusili se probít z obklíčení. Téměř 40 jich však bylo pochytáno, ovšem Habartovi z Hrádku se podařilo uniknout a zmizet. O devět let později podobně loupil z hradu Husi v jižních Čechách. Vítězové po ovládnutí Lopaty hrad zbořili, aby se opět nemohl stát opěrným bodem katolíků nebo lapků. Zdá se, že při obléhání hradu byly zničeny i blízké vesnice Horní a Dolní Nestajovy (Neslívy), jejichž pozůstatky jsou patrné ještě dnes. Pozemky příslušné kdysi k Lopatě se posléze i se zbořeným hradem dostaly ke šťáhlavskému panství. Majitelé Šťáhlav seděli na tvrzi přímo ve Šťáhlavech, kde si později postavili nový zámek.
Počátkem 80. let 19.století pověřil hrabě Arnošt František z Valdštejna F.X.France, aby začal systematický výzkum hradu Lopaty. Při odklizování suti bylo nalezeno mnoho předmětů z období existence hradu. Nejvzácnější nález byl učiněn v přikopu pod hradem, kde byly vykopány zbytky impozantního gotického portálu, který byl s doplněnými kusy znovu postaven na jeho bývalém místě v roce 1888. Portál, v současné době zbořený vandaly, byl vysoký 4m a šířka ostění činila 180 cm. Hluboko v sutinách zdiva byl objeven neobvyklý keramický pohár, jehož kalich byl vyzdoben čtyřmi reliéfními obličeji. Při výzkumu hradního prostoru byl získán rozsáhlý nálezový materiál.
Výzkum měl také významný přínos pro poznání hradního schematu a objasnil jeho někdejší podobu. Cesta, po níž se přijíždělo k hradu, je ještě dnes zachovaná v 130 metrovém úseku. Vedle, pod jižním svahem v předhradí procházela v těsné blízkosti strážní věžičky, vystavěné na malém buližníkovém suku v jihovýchodní části předhradí. Za věžičkou vyústila na podhradní plošinu a zde se u paty hradní skály stočila zpět k severovýchodnímu nároží předhradí. Předhradí bylo obehnané pouze palisádovou, dřevěnou hradbou a poskytovalo dostatečný prostor pro umístění stájí, čeledníků a dalších hospodářskovýrobních objektů, taktéž postavených ze dřeva. Z předhradí již musel příchozí pokračovat pěšky na vyšší plošinu, kde vstoupil do mostní věže, jejíž poslední patro ústilo na most vedoucí do horního hradu. Konec mostu byl opatřen na straně hradu padací částí. Za ní se nacházelo úzké mezibraní, odkud ještě byla přístupná vrátnice vestavěná do nižší parkánové zdi. Velkým, již zmíněným portálem, vešel příchozí na nevelké hradní nádvoří. Vlevo stála velká, patrně patrová budova s podstřeším, která sloužila jako palác hradního pána. Na protilehlé straně střežily vstupní bránu a nejsnáze dostupnou severovýchodní stranu hradu dvě věže. Jedna hranolová a druhá kruhová. Mezi nimi stála ještě jedna nevelká budova, neznámého účelu. Severní část hradu nesla pouze vysokou hradbu.
Dole pod hradem jsou patrné ještě další středověké hradby. Jedná se většinou o pozůstatky palebných pozic z doby dobývání hradu. K hospodářství hradu patřila také ještě dnes patrná hráz malého rybníčka, který snad sloužil k napájení dobytka. Hrad Lopata byl přes svoji malou rozlohu, velmi dobře zabezpečen a zřejmě nákladně zařízen, jak o tom svědčí svědectví nálezů z Francových výzkumů.
začátek
Přírodní rezervace Lopata
Byla zřízena výnosem ministerstva školství a kultury 5.7.1957 na základě dřívějšího
výnosu ministerstva školství a národní osvěty z roku 1933. Rozloha je 4,79 hektaru.
Celé území je budováno proterozoickými břidlicemi, případně drobami, ve kterých se vyskytují na povrch vystupující čočky buližníků. Dominantními prvky reliéfu jsou dva buližníkové hřbety, přičemž nejvýraznější je typický suk, monadlok , který je ve střední části silně antropicky narušen (hradní sídlo). Na jihovýchodním okraji se nachází blokové až balvanité sutě.
V okolí hradu jsou vyvinuty teplomilné hájové porosty s lípou širokolistou, javorem klenem, jilmem horským, dubem zimním atd. V bylinném patře se vyskytují z ochranářského hlediska významné druhy, například lilie zlatohlavá, lýkovec jedovatý, samorostlík klasnatý, oměj vlčí, jalovec obecný, jaterník podléška, plicník temný, kokořík vonný a přeslenitý.
Celé území je budováno proterozoickými břidlicemi, případně drobami, ve kterých se vyskytují na povrch vystupující čočky buližníků. Dominantními prvky reliéfu jsou dva buližníkové hřbety, přičemž nejvýraznější je typický suk, monadlok , který je ve střední části silně antropicky narušen (hradní sídlo). Na jihovýchodním okraji se nachází blokové až balvanité sutě.
V okolí hradu jsou vyvinuty teplomilné hájové porosty s lípou širokolistou, javorem klenem, jilmem horským, dubem zimním atd. V bylinném patře se vyskytují z ochranářského hlediska významné druhy, například lilie zlatohlavá, lýkovec jedovatý, samorostlík klasnatý, oměj vlčí, jalovec obecný, jaterník podléška, plicník temný, kokořík vonný a přeslenitý.
začátek
Přírodní rezervace Zvoničkovna
Nachází se v bezprostřední blízkosti zaniklé vsi Javor. Zřízena
byla výnosem ministerstva školství a kultury 4.7.1956. Její rozloha
činí 8,67 ha.
Geologickým podložím rezervace a jejího okolí jsou šedočerné jemnozrnné křemité břidlice středočeského algonkia zcela zakryté zvětralinovým pláštěm z hlinitých a hlinitopísčitých sedimentů. Území rezervace tvoří pramennou mísu bezejmenného potůčku, pravobřežního přítoku Kornatického potoka s četnými plošnými prameništi v severní a jižní části.
Jde o území s poměrně zachovalými zbytky přírodních lesních společenstev hájového typu. Většina plochy rezervace je tvořena smíšeným lesem s bohatým podrostem hájové vegetace, v níž je zastoupena řada, z hlediska ochrany přírody, významných druhů rostlin. Například lýkovec jedovatý, prvosenka jarní, samorostlík klasnatý, vraní oko čtyřlisté, kokořík malokvětý a další. Součástí chráněného území je zamokřená lesní louka, hostící další ohrožené a z hlediska ochrany přírody, významné rostliny. Například všivec lesní, prstnatec májový, vemeník dvoulistý, upolín obecný a četné další.
.
Geologickým podložím rezervace a jejího okolí jsou šedočerné jemnozrnné křemité břidlice středočeského algonkia zcela zakryté zvětralinovým pláštěm z hlinitých a hlinitopísčitých sedimentů. Území rezervace tvoří pramennou mísu bezejmenného potůčku, pravobřežního přítoku Kornatického potoka s četnými plošnými prameništi v severní a jižní části.
Jde o území s poměrně zachovalými zbytky přírodních lesních společenstev hájového typu. Většina plochy rezervace je tvořena smíšeným lesem s bohatým podrostem hájové vegetace, v níž je zastoupena řada, z hlediska ochrany přírody, významných druhů rostlin. Například lýkovec jedovatý, prvosenka jarní, samorostlík klasnatý, vraní oko čtyřlisté, kokořík malokvětý a další. Součástí chráněného území je zamokřená lesní louka, hostící další ohrožené a z hlediska ochrany přírody, významné rostliny. Například všivec lesní, prstnatec májový, vemeník dvoulistý, upolín obecný a četné další.
.
začátek
Tvrz a vesnice Nestajov
| Situace Lopata, Horní a Dolní Nestajov |
 |
začátek
Tvrz a vesnice Nestajov
| Situace Dolní Nestajov |
 |
začátek
Tvrz a vesnice Nestajov
| Detail terénu Dolní Nestajov |
 |
začátek
Tvrz Javor
| Mapka tvrze Javor a rekonstrukce staveb |
 |